Duben 2011

Tasman v akci

28. dubna 2011 v 22:33 | Juliana | 
4. DUBNA 2011

V pondělí jsem musela zajet dát taťkovi opět nějaké peníze do banky a mamce zase koupit na OBI nějaká semínka: ředkvičky, aksamitníky ( afrikány ) atd. Nejdříve jsem si ale zanesla věci do šatny v knihovně. Nesla jsem nějaké knížky na vrácení a přece s tím nebudu chodit po městě. Tak jsem se pozdravila s paní šatnářkou a řekla jsem, že si první musím něco zařídit a pak se vrátím a budu tu až do večera.
V bance to bylo vyřízeno rychle a pak jsem vyrazila na OBI. Tam jsem se zdržela déle. Musela jsem pečlivě vybírat. Všechny ostatní semínka v pohodě, ale u afrikánů jsme doma s mamkou později zjistily, že na to, jak to bylo drahé, těch semínek bylo jako šafránu a ještě doma jsem musela po obchodech shánět další. Nakonec jsme se musely spokojit s našimi starými semínky z loňska, které byly už většinou přešlé mrazem, protože jsme je sbíraly z pytlů plných afrikánů. které jsme měly venku u zahradního domečku. Kupodivu se nějaká ujala.
Později jsem v knihovně vracela knížky, ale doma u počítače mi krásně ležely veškeré doklady. Měla jsem štěstí, že jsem je jinde, třeba v bance, nepotřebovala. Příště si budu dávat mnohem větší pozor. Co kdybych musela platit nějakou pokutu?
Paní Z.M. mi na počítači nastavila volbu Vrácení a já jsem si knížky v klidu sama vrátila. Jenomže v té chvíli mi nedošlo, že to není vráceno přímo z mého čtenářského účtu a tak jsem si vlastně ostatní výpůjčky neprodloužila. Kdybych si to radši udělala sama přes tlačítko F5 a mé jméno, udělala bych líp. Ale to už je fuk.
Do šatny za námi přišla K., což je ta holka, co jsem se s ní seznámila minule ( článek nezveřejněn ) a chtěla vědět, jestli nechceme něco pomoct. Zrovna neměla do čeho píchnout. A tak paní šatnářku napadlo, že jestli si chceme šplhnout u Jirky ( přesně takhle to řekla ), můžeme odvézt výtahem nahoru ty dva stoly, které stály už delší dobu dole u dveří.
A proč "šplhnout" zrovna u Jirky? Protože paní ředitelka ho tím před několika dny pověřila a on se k tomu pořád nějak nedostal. Tak teď už si s tím nemusí dělat starosti. My dvě jsme si daly tu práci a vyvezly jsme oba stoly nahoru do stejné místnosti, jako kdysi ty panely s paní uklízečkou.
Když jsme s paní šatnářkou seděly v šatně, Jirka prováděl nějakou paní po knihovně a vysvětloval, jak to tam chodí. Od paní šatnářky jsem se dozvěděla, že je to nová zaměstnankyně, co nastoupila na místo po paní P.
S K. jsme se chvíli v šatně zakecaly a když Jirka odcházel po schodech do patra, K. na něj zavolala, že jsme ty dva stoly odnesly nahoru. Všimla jsem si, jak se na schodech zarazil a chvíli nevěděl, která bije. S paní šatnářkou jsme pak probíraly, jestli si vůbec všiml, když provázel tu paní, že stoly už tam nejsou. Procházeli kolem výtahu a kdyby chtěl, tak si jistě všimne, jenže měl zrovna jiné myšlenky, takže ho žádné stoly dvakrát nezajímaly. Paní šatnářka to nazvala "profesionální slepotou" a dodala, že tím tu trpí všichni. Každý na svém pracovišti.
Během dne se ukázal i manžel paní šatnářky. A nepřišel sám. Poprvé jsme viděla jejich psa, který má tak skvělé jméno - říkají mu Tasman. Pan K. - manžel paní šatnářky - se šel nechat ostříhat, a tak nám milého Tasmana nechal na chvíli v šatně. Byl to voříšek, žádné konkrétní plemeno. Paní šatnářka s manželem jej měli z útulku. Nedávno museli nechat uspat druhého psa, fenku Amálku. Tasman má čtrnáct roků. Je stejně starý jako náš pes Rony.
Po nějaké chvíli se pan K. vrátil již ostříhaný. Mezitím přišly do knihovny dvě holky s yorkshirem a chtěly si psa nechat pohlídat v šatně. Ještě, že pan K. zrovna přišel a Tasmana si odvedl. Oba psi by se pravděpodobně moc v lásce neměli.
Ten yorkšír byl navíc až moc divoký. Když jsem seděla, skočil mi na klín a odtud na stůl u pultu. Kdyby ho paní šatnářka včas nechytila, už by běhal po chodbě a možná by se dostal až do půjčovny. To by byl pořádný průšvih. Za chvíli si ho ty dvě holky naštěstí vyzvedly.
Paní šatnářka ten den rozdávala adresu norských webových stránek o počasí. Kromě mě ji dostal i Jirka a P.K., který v knihovně mívá často nějaké přednášky. Druhý den měl v deset dopoledne přednášet na jedné univerzitě. Ty stránky jsou celkem užitečné. Paní šatnářka je využívá často. Jen jsou v norštině, což ale nevadí, protože se stránky dají přepnout na angličtinu. www.yr.no
K. přišla dolů rušit výstavu těch záložek. Tak jsem jí pomohla posundávat veškeré záložky, fotky, papírky a vše ostatní, co se našlo zapomenuté v knihách. Byly to jen dva panely. Ptala jsem se paní šatnářky, co bude s těmi ostatními panely. Patřilo to přece k sobě. Ona nevěděla a tak jsem se šla zeptat vedle do půjčovny. Tam byl Jirka, tak jsem se zeptala jeho. Jenomže on neměl ponětí, jelikož se tím zabývá B.K. Tak jsem šla za ní do dětského. Našla jsem ji sedět za pultem spolu s K. Vysvětlila mi, jak to je s tou výstavou a pak jsme si chvíli povídaly. Hlavně o mě a o škole. B.K. si myslela, že mám střední knihovnickou, což bohužel není pravda. Jinak bych to měla snažší. Ptala se mě, jestli jsem zkoušela loni ty výběrovky na místo v čítárně. Tehdy jsem to neudělala, ale letos asi nebude zbytí. Žádost bych si podala, ale nevěřím tomu, že by mě vybrali. Kdybych měla aspoň tu střední knihárnu, šance by tu byla, ale se zdravkou a dvěma lety knihovnictví bez titulu, bych to daleko asi nedotáhla.
Z knihovny jsem odcházela před půl šestou. Už bylo samozřejmě zavřeno, jelikož bylo pondělí, ale já vždycky čekám radši v knihovně než na autobusáku.

Tentokrát bez paní šatnářky

3. dubna 2011 v 23:19 | Juliana | 
18. BŘEZNA 2011

Po dvou dlouhých týdnech jsem se konečně zase dostala do knihovny. Už mi všichni docela chyběli. Psala jsem předtím paní šatnářce mail, že přijedu. Jenže ona byla už několik dní nemocná. Aspoň to doma pořádně vyleží, protože pokašlávala už celkem dlouho.
Ještě v autobuse mi volala mamka smutnou zprávu, že umřela naše sousedka od naproti. Paní K., maminka mojí paní učitelky češtiny a hudebky na základce. Znala jsem ji od mých sedmi, tedy od té doby, co jsme se přistěhovali. Měla 80 let, ale vůbec nikdo by neřekl, že se tohle může v nejbližší době stát. Přišlo to náhle. Další týden ve středu jsem jí šla na pohřeb.
V šatně byla místo paní šatnářky jiná žena, kterou jsem vůbec neznala. Později jsem zjistila, že je tam poprvé. Odložila jsem si v šatně bundu a šla do půjčovny, kde byla paní Z.M. Vracela jsem nějaké knížky a ona se mě zeptala, jako obvykle, jestli jsem něco nepřinesla. Tak jsem jí musela vysvětlit, že žádnou novou bižuterku zatím nemáme. Kabelku jsem si dala pod stůl za pultem a šla jsem si vybrat nějaké knížky. Taky jsem měla jednu rezervovanou. Efektivní studijní dovednosti. V regálech jsem hledala knihu s názvem Dewey. Je to o kocourovi z knihovny. O čem to je jsem četla před nějakou dobou na čtenářském deníku. Nemohla jsem ji najít, ale pak mě napadlo, jestli ji zrovna dneska někdo nevrátil. Byla jsem se podívat dopředu na vozík a byla tam. Jako třetí jsem si půjčila Autoškolu. K tomu se moc nemám, ale chtěla bych se zatím aspoň mrknout na teorii.
Pak jsem se pustila zase do zařazování knížek. Mezitím přišla i paní M.Č. a pomoct se řazením přišla i bývalá zaměstnankyně knihovny. Dělala zde vedoucí. Na jejím místě je nyní Jirka.
Chvíli jsem řadila a paní M.Č. mě požádala, abych šla chvilku do šatny. Ta paní, co tam dnes je, si chce půjčit nějaké knížky, aby se nenudila. Tak jsem šla. A zjistila jsem, že ta paní je mi sympatická. Vysvětlila jsem jí, že v knihovně pomáhám jako dobrovolník a že jsem tu kdysi byla na praxi. Jmenuje se D. Štnu jsem pohlídala a až se D. vrátila, zůstala jsem tam s ní. Docela dobře jsme si popovídaly. Paní M.Č. nám dokonce přinesla jeden hrnek a kávu. Tak jsme si uvařily. Já jsem si vzala ten hrnek, co z něj piju vždycky čaj s paní šatnářkou. Kávu jsem měla naposledy na praxi, když jsem chodila zároveň na brigádu do vinárny. Tehdy jsem ji vážně potřebovala. Pak jsem si odvykla, ale ten den jsem udělala výjimku. Pěkně hořkou výjimku, jelikož jsme neměly cukr.
Paní D. tu byla úplně poprvé a nevěděla, jak to tu chodí. Tak jsem jí všechno vysvětlila. Říkala mi, že když ráno přišla, vůbec netušila, kde co je a tak se byla zeptat v půjčovně. Ujal se jí Jirka. Vůbec netušila, že je tu vedoucí. To jsem jí řekla až já.
Později jsem si potřebovala koupit něco na jídlo a tak jsem zašla do obchodu. Když jsem se vrátila, šla jsem zase do půjčovny dát si kabelku i se svačinou opět pod stůl. To už byl za pultem i Jirka a hned po pozdravu řekl: " Ale paní A. tu dnes není." To je paní šatnářka. Ujistila jsem ho, že to vím, protože jsem jí psala e-mail. A kdyby věděl, že už jsem tam před odchodem do obchodu byla asi dvě hoďky, tak by to asi ani neřekl.
Chvíli jsme spolu taky mluvili o dalším závodu, který se konal na druhý den. Byl to kros na 6 km. Několik dní v kuse pršelo a tak to dlouho vypadalo, že to bude vážně pravý kros, kdy budou mít všichni blato až za ušima. Dokonce i v uších, jak se stalo Jirkovi. K tomu ale nakonec nedošlo. Dozvěděla jsem se na webovkách, až bylo samozřejmě po závodě, že jim trať odvodnili a tak se žádný kros plný bahna nekonal.
Chvíli jsem zase hlídala šatnu. Teď už to bylo v pohodě, protože s D. už jsme se pořádně seznámily. Taky jsem se potřebovala najíst. O půl páté přišla paní uklízečka. Zrovna jsme v šatně řešili s jednou mladou čtenářkou, že jí odložené časopisy určitě schováme. Měla to domluvené s paní uklízečkou, která den předtím zaskakovala v šatně. Nakonec si ta čtenářka vybrala ještě nějaké časopisy a nechala si je na hromádce pod šatním pultem. Časopisů od mé podslední návštěvy docela dost ubylo. To se asi paní šatnářce muselo ulevit.
Byl pátek a knihovna zavírala v šest. Jirka dnes výjimečně končil o hoďku dřív. Já jsem zůstala za pultem s paní M.Č. Jirka totiž byl za pultem delší chvíli den předtím sám, protože paní M.Č. se šla podívat na nějakou akci nahoře v patře. No a teď si to vyměnili. Jirka mohl odejít dřív domů.
Před šestou hodinou se přišla rozloučit paní D. Poděkovala mi za "zábavičku". Sama by se v šatně za celý den musela unudit. Společně jsme si to tam celkem užily.
Paní M.Č. jsem bohužel žádaný náramek z říčních perel zatím dovézt nemohla, jelikož jej ještě nemáme ani objednaný. Je to momentálně trochu složitější. Ale ujistila jsem ji, že na ni myslím.
Já jsem zůstala v knihovně do třičtvrtě na sedm s paní uklízečkou. Bavily jsme se o přijímačkách. Tehdy jsem si ještě nebyla úplně jistá, jestli na ně půjdu nebo ne. Teď už vím, že to zkusím až někdy jindy a půjdu na dálkové studium. Bude to tak así lepší. Říkalo mi to poslední dobou více lidí, takže na tom asi něco bude.