Květen 2011

Nechtěla bys přispět do Čtenářského deníku?

11. května 2011 v 23:35 | Juliana | 
21. DUBNA 2011

Ve čtvrtek jsem táhla do knihovny plnou tašku knížek, jelikož mi přišla na e-mail předupomínka. Jenomže můj čas na vrácení bez pokuty vypršel ten týden v pondělí. Dřív jsem se do knihovny nedostala. Nakonec jsem si nechala doma dvě knížky. Autoškolu a knížku o kocourovi z knihovny - Deweyem -, kterou mám rozečtenou už hodně dlouho, ale kvůli přípravě na přijímačky na ni nemám čas. Ale je to fakt úžasný a navíc pravdivý příběh. Mamka má tu knížku taky rozečtenou.
Před šatnou jsem chvíli bezradně stála, protože jsem za stolkem viděla sedět mě neznámou paní. Když jsem ale nakoukla pořádně, vzadu stála i paní šatnářka. Tak jsem se ozvala a mohla jsem i s celým nákladem knížek dovnitř. Ta druhá paní byla z veřejné služby a ten den byla v knihovně do dvanácti. Paní šatnářka proto šla do půjčovny řadit a tu paní nechala balit knížky. Já jsem si s ní v šatně chvíli povídala.
Když jsem šla vrátit knížky, za pultem se mě ujala M.H. Řekla jsem jí, že mám svoji první upomínku. A ona se tomu divila, protože ty měsíce, co jsem v knihovně registrovaná, jsem výpůjčky poctivě vracela nebo prodlužovala. V ruce jsem svírala peníze, že zaplatím a M.H. mi řekla: " Přece nebudeš platit upomínku, když nám tu pomáháš. " No a tak jsem ušetřila.
Jedna knížka, co jsem vracela, byla rezervovaná. Byly to ty Efektivní studijní dovednosti. A neměl ji rezervovanou nikdo jiný než Jirka. Tak mu tu knížku M.H. schovala do šuplíku.
Dala jsem se do řazení. Po chvíli jsem za prvním regálem viděla sedět K. Skládala knihy podle příjmení autorů. Daly jsme se do řeči a to nám vydrželo asi půl hodiny v kuse. Na to, že jsme se viděly teprve potřetí, jsme si měly hodně co říct. Hlavním tématem byly TSP - testy studijních předpokladů. Tedy přijímačky na vysokou školu. Taky jsme si vyměňovaly své zkušenosti z našich předchozích studií. Jak ty dobré, tak ty špatné.
Na nějakou chvíli jsme osaměli spolu s Jirkou za pultem. Jirka se staral o čtenáře a K. a já jsme dostaly od něj za úkol přelepovat opotřebované štítky se jmény autorů na hřbety knih. Při tom jsme samozřejmě nebyli potichu. Bavili jsme se o sportu, hlavně o běhu. Tehdy jsem Jirkovi řekla, že aspiruje na první místo ve své kategorii. Velmi pozorně sleduju výsledky a body po každém závodě na webovkách. To on samozřejmě už dávno a moc dobře ví. Řekl mi, že zatím první nebude, ale jestli dovolí zdraví, práce a čas, tak možná. Já tomu tedy rozhodně věřím, protože je nyní na krásném druhém místě a moc bodů do prvního mu tedy nechybí.
Taky se nás dvou ptal, co teď čteme. Já už nějakou dobu čtu moc pěknou knížku o kocourovi z knihovny. Jen nemám kvůli učení čas. Jirka chtěl vědět, jestli je ta knížka dobrá. Mě se tedy rozhodně líbí a myslím, že on by ji taky zvládl celou. Zeptala jsem se na tu tlustou bichlu, kterou jsem před nějakým měsícem přebírala za pultem od jednoho ze čtenářů a co ji měl Jirka zrovna rezervovanou. Přiznal, že mezitím přečetl několik dalších, protože ta tlustá se nedá číst v posteli, protože se při usínání nedá udržet. Holt je až moc těžká. Jsem zvědavá, kdy ji vlastně dočte.
Na výpomoc s řazením zase přišla bývalá paní vedoucí. B.R. se má už ale brzy vrátit. Docela jsem si však na paní M. zvykla. Je mi čím dál víc sympatická. A dobře se mi s ní při řazení spolupracuje.
Ten den bylo venku docela vedro. Měla jsem na sobě riflové tříčtvrťáky a to tričko na ramínka, ve kterém jsem loni v srpnu během praxe bloudila ulicemi, když jsem měla za úkol zanést jednomu pánovi, shodou okolností bývalému učiteli paní šatnářky, knížku až domů. Tehdy jsem krásně zmokla. Teď se na to však skvěle vzpomíná.
Přišel se ukázat i pan K. - manžel paní šatnářky. Měl jít něco ve městě nakoupit. Psa s sebou tentokrát neměl.
S Jirkou jsem tehdy mluvila ještě jednou. Tentokrát jsem s ním byla za pultem sama. K. byla pravděpodobně v dětském s B.K. Jestli bych prý nechtěla zase přispět do Čtenářského deníku knihovny. V., která jej má nyní na starosti, údajně moc nelanaří. Toho jsem si všimla. Poslední dobou se ve čtenářáku moc příspěvků neobjevuje. Což je škoda. Já ale zrovna nemám moc času číst a navíc mám rozečtenou knížku, která již v deníku je. Ale slíbila jsem, že se v blízké době o nějaké to hodnocení pokusím. Později jsem si uvědomila, že jsem měla Jirkovi říct, že by bylo vhodné, aby po půl roce taky něco přihodil. Naposledy totiž hodnotil v říjnu. Bohužel mě to napadlo až později. Nějak přišla řeč na plánování prázdnin a dovolených. Jestli se někam nechystám třeba s partou. A tady jsem byla trochu v úzkých. Přece mu nebudu vykládat, jak je to se mnou a s nějakou partou, kterou jsem vlastně nikdy neměla. U něj to nikdy problém nebyl. Říkal, že o prázdninách vzal tisícovku a krosnu a odjel s kamarády na týden na hory. Tohle mu fakt závidím, protože já jsem si nikdy takhle užívat nedokázala. Tak jsem to vzdala, nějak se vymluvila a nechala jsem ho samotného za pultem a šla raději řadit knížky. Prostě jsem nevěděla, co mu mám na to říct. Bylo mi trochu trapně. Ale teď mě mrzí, že jsem tak zbaběle zdrhla. Pak už jsem ho do konce dne neviděla. Měl ranní, končil v půl čtvrté. Tedy pokud se neprotáhla ta porada, o které dlouho nikdo dole nic nevěděl. Já jsem si říkala, kam se tak najednou ztratil.
Zbytek dne jsem strávila s paní Z.M. a s M.H. Od nich jsem dostala velký sáček Capuccina. Nějaký čtenář jim ho dal a tak skončil nakonec u mě.
Jako obvykle jsem si s sebou přinesla můj zelený pořadač s výsledky a fotkami z běžeckých závodů. Na netu jsem našla tři skvělé fotky z nedávného závodu. Musela jsem je vytisknout a přinést. Původně jsem je chtěla ukázat jen paní šatnářce, která už je na to ode mě zvyklá, ale pak přišla paní V. do půjčovny a ukazovala nějaké fotky v mobilu zrovna z toho stejného závodu. Tak už mi to blbé nepřišlo a zašla jsem do šatny pro ty své tři exempláře. M.H. o chvíli později řekla paní Z.M., že má Jirka fanynku. A paní Z.M. hned zpozorněla a byla zvědavá, kdo to je. Tak jsem řekla, že přece já a ukázala jí taky ty fotky. No jo, vždyť od konce praxe si toho mohly všimnout. Tak teď to ví přímo ode mě.
Málem jsem si zapomněla koupit v lékárně čaj z přesličky rolní. Ještě, že měli dlouho otevřeno. Po tom, co jsem prožila za bolestivý záchvat při minulých ženských dnech, už nebudu riskovat a radši se pustím opět do pravidelného pití přesličky. Vždyť minule mi tak krásně pomohla.
Po pracovní době, když se mi zrovna nechtělo řadit knížky, vytáhla jsem si učení na stůl uprostřed půjčovny a trochu jsem si četla něco z logiky. Je to docela dost složité a já se obávám, že to na přijímačkách nemůžu zvládnout. Necháme to na náhodu. Paní uklízečka mě kolem třičtvrtě na devět vyprovodila ze vchodu a já jsem se vydala na autobus domů.